Publius Valerius Publicola

Publius Valerius Publicola (nebo Poplicola, jeho příjmení znamenat “přítele lidí”) (– 503 př.n.l.) byl římský konzul, spolupracovník Luciuse Junius Brutus v roce 509 př.n.l., tradičně zvažoval první rok římské republiky. Podle Livy a Plutarch, jeho rodina, jehož předchůdce Volusus usazoval se v Římě v té době Kinga Tituse Tatius, byl z Sabine původu. On vzal prominentní roli v expulsion posledního krále, Lucius Tarquinius Superbus, a ačkoli ne původně volený jako spolupracovník Brutus on brzy zabral místo Tarquinius Collatinus.

Na smrti Brutus, který zanechal jej jedinému konzulovi, lidé začali se obávat, že on mířil na královskou sílu. Utišit jejich obavy on přestal se stavbou jeho domu na vrcholu Velian kopce, a také vydal rozkazy to fasces by měly být sníženy vždy, když on předstoupil před lidi. On dále zavedl dva zákony chránit svobody občanů, jedno nařízení, které whosoever by mělo pokoušet se dělat sebe král by mohl být zabit nějakým mužem kdykoli, zatímco jiný poskytoval odvolání k lidem na behalf kteréhokoliv občana odsouzeného smírčím soudce. On umřel v roce 503 př.n.l., a byl pohřben na veřejném vydání, matróny truchlit pro něj pro deset měsíců.

Sbírka 85 esejů o americké ústavě, nazýval federalistu doklady, byl napsán Alexanderem Hamiltonem, John Jay, a James Madison během 1787-1788 pod allonym Publius v jeho cti role v založení římské republiky.